Novinky a akcie e-mailom
Chcete od nás dostávať novinky priamo na váš e-mail?

E.Jarkovská: SPOUTANÁ DIVOČINOU

Úvod VYŠLO U NÁS E.Jarkovská: SPOUTANÁ DIVOČINOU

Historický, mírně mysteriózní, příběh o nenaplněné lásce a hledání lidského štěstí a tajemství, které drží muže a ženu pospolu po celý život.

Lavinia MacKayová přemluví otce, aby ji vzal do ústí řeky Kolumbie, kde má být vybudována obchodní pevnost Astoria. Když v New Yorku nastoupí na palubu fregaty, považuje cestu za vzrušující dobrodružství. Netuší, že domů se už nikdy nevrátí. Do jejího života zanedlouho vstoupí domorodý muž a ona se do něj bezhlavě zamiluje; na opětování jeho lásky však čeká marně. Až jako zralá žena pozná, že musela projít tisíce mil, aby přijala svůj osud, že musela trpět, aby zjistila, co je skutečné štěstí, že musela hodně přemýšlet, aby se dokázala radovat z toho, co jí zůstalo a že se musela nesprávně zamilovat, aby pochopila, co je opravdová láska.

Historický román SPOUTANÁ DIVOČINOU se odehrává v první třetině 19. století v Severní Americe, kdy lidské osudy značně poznamenala druhá válka za nezávislost mezi USA a Británií i vzájemné soupeření kožešinových společností.


Ukážka z knihy:



Když Lavinie MacKayová nastoupila v přístavu New York na palubu fregaty Tonquin, považovala plavbu na opačný konec Ameriky za vzrušující dobrodružství. Cesta měla trvat půl roku, ale sedmnáctiletá dívka ani nepomyslela na úmornost plavby či možné nástrahy. Když se otec zeptal, co by si přála jako dárek k blížícím se narozeninám, bez zaváhání odpověděla: „Abys mě vzal s sebou, drahý tatínku.“

   Alexander MacKay byl ostřílený dobrodruh. S rodinou se usadil v Trois-Rivières u řeky Svatého Vavřince v provincii Quebec a užíval si zaslouženou rentu od Severozápadní společnosti, pro kterou pracoval jako obchodník    a průzkumník. Jeho zkušenosti ovlivnily i rozhodnutí Američana Johna Astora, majitele Tichomořské kožešinové společnosti. Přemluvil ho ke spolupráci, nabídl mu možnost stát se akcionářem jeho společnosti a pověřil ho výstavbou obchodní pevnosti v ústí řeky Kolumbie na západním pobřeží.

  MacKay příliš dobře věděl, co taková mise obnáší. Ovšem znal i tvrdohlavost své dcery, jakož i to, že její nápad vzešel ze žárlivosti na mladšího bratra Thomase, kterému už na této cestě účast přislíbil. Jenže pro Thomase, ačkoliv třináctiletého, byla plavba fregatou rozhodně přijatelnější než pro dívenku v jejím věku. Rodina MacKayových už dva roky nefungovala, jak měla. Manželka žila s dcerami v Trois-Rivières, zatímco Alexander se se synem usadil v nedalekém Montrealu. Lavinie otce příliš milovala, aby se ho vzdala, a tak trávila v jeho novém sídle tolik času, kolik jí umožňovaly okolnosti. A Alexander dceři jenom nerad něco odpíral.

    „Neboj se, tatínku, vše zvládnu, na nic si nebudu stěžovat a ve všem tě poslechnu, jen mě vezmi s sebou,“ žadonila celé léto při každé příležitosti, dokud otce nepřemluvila.

    Jak se ukázalo po ubytování všech pasažérů na Ton-quinu 7. září (den před vyplutím z přístavu), Lavinie a manželka kuchaře Mary byly na palubě fregaty jedinými ženami. Posádku tvořilo skoro čtyřicet mužů, převážně Američanů z Nové Anglie. Byli mezi nimi akcionáři Astorovy společnosti, stavitel lodí, lékař, novinář a pár úředníků. Zbytek posádky tvořili kapitán a námořníci, kteří se svou prostotou projevili hned první večer. Jejich pozornost okamžitě upoutala krása Lavinie a bez ostychu na ni pokřikovali.

   Trojstěžňová fregata s sebou kromě běžného nákladu a deseti děl, umístěných v podpalubí na bočních stranách trupu, vezla náklad kůží, semen, stavebního materiálu a nástrojů pro stavbu obchodní stanice, jakož i kostru středně velkého škuneru pro plavbu v mělkých pobřežních vodách. Lavinie neměla s plavbou žádné zkušenosti, ale po týdnu se zbavila žaludeční nevolnosti a jakžtakž si zvykla na kolísání lodi, kterému přizpůsobila houpavou chůzi i v podpalubí.

  Téměř celé dny však trávívala na palubě. Obvykle se usadila pod slunečníkem v křesle, které jí otec nechal vynést na příď a přibít k palubě, aby se při kymácení lodi neposouvalo. Pokud ji omrzelo vyšívání nebo čtení, protože knih si s sebou vzala požehnaně, sledovala mořskou hladinu, mžourajíc očima až k obzoru, a zpěněné vlny, které krájely nos přídě jako břitva. Bavilo ji pozorovat delfíny, kteří skákali nad hladinu a občas doprovázeli fregatu celé míle. Nebo sledovala míhající se těla ryb pod třpytící se hladinou. Po překročení rovníku bylo ve vodách i stále více létajících ryb. Vynořily se, roztáhly křídlům podobné ploutve a přeletěly krátkou vzdálenost. Občas vyletěly až na palubu. Některé narazily do lan, která zpevňovala stožáry a ná-mořníci je chytali.

   Někdy, když nemohla spát, se vykradla na palubu i během noci. V tichu panujícím okolo naslouchala vrzání sto-žárů, dunění plachet, cákání vln, nebo se zakloněnou hlavou obdivovala oblohu, tolik jinou, než na jakou se dívala z okna svého pokoje v Trois-Rivières. Čím jižněji se plavili, tím více si uvědomovala, že se marně snaží spatřit souhvězdí Velkého vozu. Zato se stále zřetelněji za obzorem rýsoval Jižní kříž.

   Upozornil ji na něj mladý, sebevědomý obchodník Alexander Ross. Téměř nikdy si nenechal ujít příležitost, aby ji oslovil. Občas, když se mu chtěla vyhnout, spěchala na opačný konec paluby, ačkoli na třicet metrů dlouhé plachetnici nebylo příliš mnoho míst k úniku. Pokud se jí to podařilo, obvykle narazila na dalšího samolibého muže. Byl jím pětadvacetiletý kanadský Francouz Gabriel Franchère, novinář, jemuž Astorova společnost zaplatila za to, že zdokumentuje průběh plavby i stavbu obchodní stanice a udělá z toho zajímavé čtení pro čtenáře novin na východním pobřeží. Novinář se důsledně držel svěřeného úkolu a kdekoho otravoval otázkami. Zejména však Lavinii, ačkoli za její pronásledování byl sotva placený. Rychle si domyslela, že jeho zájem přerostl do namlouvání, v kterém se předháněl s Rossem.

   Vlasy si česala do uhlazeného účesu a schovávala je pod čepec s velkou stříškou, aby jejich ohnivá barva nedráždila oči posádky. Mívala totiž pocit, že jakmile se objevila, okamžitě se na ni nalepily cizí oči a provázely každý její krok. Nejednou se před hvízdáním námořníků, které přicházelo snad z každého kouta lodě, schovala do kuchyně a pomáhala Mary. Ale po pár týdnech si na chování posádky zvykla a nevěnovala mu tolik pozornosti jako na začátku. Totéž, zdálo se, platilo i naopak. S ubíhajícími týdny se nálada týmu hroutila a chlapi se buď poflakovali po palubě a nadávali, nebo se váleli na rohožích ve svých kójích.

   „Posádku přepadla mořská nemoc,“ řekl jí jednou lékař Jacobs, když se ho na to ptala. Právě spolu u zábradlí na zádi sledovali rozčeřené vlny, jež za sebou jako stopu zanechávala fregata. Lékař byl zamlklý, zdálo se, že i trochu ostýchavý muž ve středních letech. On jediný snad Lavinii neotravoval svou společností. „Trpí nemocí, která se nedá tak snadno vyléčit,“ dodal.

  „Co je to za nemoc?“ polekala se, že by snad mohlo jít   o něco nakažlivého.

  „Námořníci jsou odsouzeni k věčnému utrpení, slečno,“ usmál se sotva znatelně lékař. „Když jsou dlouhé měsíce na moři, umírají touhou po pevnině, a když jsou příliš dlouho na pevnině, umírají touhou po moři. Nejlepším lékem na takovou nemoc je práce.“

  Lavinie se s postřehem lékaře svěřila otci, který ji ujistil, že není důvodu k obavám. Už brzy zakotví na Falkland-ských ostrovech, kde posádka jistě přijde na jiné myšlenky.

  Začátkem prosince, krátce po snídani, ji vytrhlo ze čtení radostné zvolání z hlídacího koše: „Země na obzoru!“

Všimla si, že zpráva všechny postavila na nohy. Clonili si oči dlaněmi a upírali zrak k pevnině, která se rýso-vala na obzoru. Když se k ní nakonec o dvě hodiny poz-ději přiblížili, kapitán přikázal námořníkům, aby přeměřili hloubku a našli bezpečné místo ke spuštění kotvy. Po pár pokusech fregata zakotvila na neobydleném pobřeží jednoho z Falklandských ostrovů, patřících střídavě Británii nebo Španělsku.

   „Pobudeme zde několik dní,“ informoval ji otec. „Musíme zkontrolovat stav lodi, doplnit zásoby jídla a sladké vody. Nemáme za sebou ani polovinu cesty, mo-je drahá, ještě nás čeká pořádný kus. Jděte se s Thomasem projít po pobřeží,“ navrhl a ustaraně pohlédl dceři do očí, „oběma vám prospěje trocha chůze po pevné zemi.“

  Zatímco se posádka pustila do práce a od základů kontrolovala plachetnici, aby vyměnila lana a opravila plachty, Lavinie, její bratr Thomas a Gabriel Franchère vystoupili na břehu z člunu. Spolu s nimi i kapitán Thorn a osm námořníků. Měli za úkol postarat se o pitnou vodu a obživu. Veliteli ovšem nebylo po vůli, že na ně má dávat pozor.

   „Nevzdalujte se od pobřeží,“ přikázal jim, „máme na práci jiné věci, než vás pak zachraňovat.“ Potom s námořníky spěšně zamířil do vnitrozemí a brzy zmizel z do-hledu za nedalekým kopcem. Ale Thomas přece jen odběhl, aby si prohlédl okolí a Lavinii nezbylo, nic jiného, než strpět společnost novináře.

  Procházeli se po útesu nad zátokou a rozmlouvali. Musela si poslechnout celou historii ostrovů, což ji příliš nezajímalo, ale zdvořile novináře nepřerušovala. Kam jen dohlédli, byl terén ostrova převážně kopcovitý a skalnatý, místy zarostlý nízkým křovím. Navzdory slunnému počasí foukal od moře silný vítr. Opíral se do jejích šatů s odhalenými rameny, která si chránila pouze tenkým pláštěm. Vzpomněla si na matčina slova, když jí před odjezdem kladla na srdce, aby si do zavazadla přibalila něco teplejšího.

   „Chceš snad onemocnět mušelínovou nemocí?“ mračila se matka, přičemž měla na mysli zápal plic.

   Jenže Lavinie, stejně jako jiné dívky v jejím věku, nedala na rady a podlehla módnímu výstřelku. Oblékala si tenoučké mušelínové šaty chemís, v kterých vypadala jako antická bohyně. Při vzpomínce na matčiny obavy ze zápalu plic se nyní usmála. Matka nemohla vědět, že blízko rovníku dohoní léto a nezbaví se ho prakticky během celé plavby. Ale zdálo se, že Falklandy měly na počasí jiný názor. V dálce se vpravo nad obzorem začínala hromadit černá mračna a v sílícím větru se rychle přibližovala.

   „Měli bychom se vrátit k člunu, slečno,“ navrhl Gabriel. O chvíli později se společně s Thomasem setkali pod útesem s kapitánem a námořníky, kteří svůj úlovek  (pár ptáků, lišek a jednoho tuleně) právě házeli do zadní části člunu.

   Neuběhla ani hodina a mračna zcela zastínila oblohu. Ačkoliv v těchto zeměpisných šířkách trval den sedmnáct hodin, rychle nastal soumrak a strhla se bouře. Strašná, ohlušující, jakou dosud nezažili. Fregata se kymácela na vlnách jako skořápka, blesky křižovaly oblohu, vlny se vzdouvaly jako hory a přelévaly se přes palubu. Lavinie s Thomasem se k sobě tulili v kajutě a zacpávali si uši před ohlušujícím hromobitím, zatímco jejich otec vedl s dalším akcionářem McDougallem na palubě slovní boj s kapitánem.

   „Zbláznili jste se? Jsem za loď zodpovědný!“ křičel McDougall, když se dozvěděl, že kapitán chce nechat přetnout kotevní lana.

   „A já jsem zodpovědný za život posádky,“ křičel i kapitán Thorn.

  „Astor za ni zaplatil téměř čtyřicet tisíc dolarů a vy ji chcete nechat napospas vlnám?!“ rozčiloval se MacKay.

   „Právě proto, abych zachránil Astorovy dolary, musíme obětovat kotvu, jinak vlny roztříšti loď o pobřeží,“ řval kapitán, aby překřičel vítr. „Zalezte do podpalubí a nechte mě dělat svou práci! Buďte zticha a modlete se, když tomu nerozumíte! Myslíte si, že to chci udělat proto, abych chcípnul?“

   Nakonec na palubě zůstala pouze posádka. Bouře zuřila celou noc. Byl to nejdéle trvající nečas, jaký kdy Lavinie zažila. Schovaná v kajutě myslela na všechny hezké chvíle, úporně se modlila a poprvé trpce litovala, že přemluvila otce, aby ji vzal s sebou.

   Ráno, když se oceán uklidnil a obloha se znovu vyjasnila, se mohli vrátit zpět k Falklandům, od kterých je bouře odnesla. Pokračovali v doplňování zásob potravin a vody a v opravách lodě.

   Když den po Vánocích pluli kolem mysu Horn, jenž se tyčil z tmavých vod jako obrovská rybí ploutev a do večera ho nechali daleko za sebou, Lavinie se radovala, že zdolali první úsek plavby. Druhý den se objevila na pravoboku lodi hornatá krajina se skalnatým pobřežím – Patagonie, která se táhla od jihu k severu a kterou měli několik dní na dohled.

Starý rok brzy vystřídal nový. Vedení mužům nadělilo štědřejší příděl pití, a tak se oslava neobešla bez jejich bujarého zpěvu. Nejeden podnapilý námořník chtěl Lavinii blahopřát, ale všichni gratulanti jí jen mlaskavě líbali ruku.

   Počasí bylo stále příznivé. Kapitán udržoval severní kurz, aby se dostali do teplejších oblastí co nejdřív, pro-tože v okolí Patagonie bylo větrno. Postupně jej vystřídala vysoká pohoří And, jejichž bílé čepičky štítů si posádka a badatelé prohlíželi dalekohledy. Až když plachetnice překročila rovník, prudce zamířili na severozápad k břehům Hawaiských ostrovů.

   „Bude se ti tam líbit, srdíčko, uvidíš,“ povzbuzoval Lavinii otec.

   Fregatu poháněl prudký vítr a na obloze stále svítilo slunce, ale Lavinie si všimla, že chlapi před ním utíkají, protože jim na něm vysychá hrdlo i tělo. Vnímala jejich apatii a nevraživost ze scvrkávajících se přídělů jídla, vody a té zvláštní nemoci, o níž se zmiňoval lékař Jacobs již ve Falklandech. Sama se cítila vyčerpaně, i když jen vysedávala v křesle pod slunečníkem nebo ležela na lůžku v kajutě. Už ji ani nebavily procházky po palubě. Kuchař s ženou měli co dělat, aby z jakžtakž použitelných potravin, které ještě nenapadli červi, vykouzlili k jídlu něco poživatelného. Pitná voda se v sudech změnila na zapáchající břečku. Nejeden námořník trpěl dyzentérií, mnul si bolavé klouby a mnohým krvácely dásně.

   I Lavinie se jednoho dne probudila s bolestí v ústech. Lekla se, že jí začnou vypadávat zuby, ale Jacobs jí je prohlédl a ujistil ji, že bude v pořádku. Odněkud vykouzlil soudek kysaného zelí. To mělo dodat jejímu tělu potřebné živiny.

   Thomas se, kupodivu, držel statečně. Vypadal, jako kdyby se pro plavbu na lodi narodil. Za celou dobu ho pouze na jeden, dva dny připoutala na lůžko žaludeční nevolnost, ale lékař mu proti tomu dal teplé obklady na břicho. Bratr pak opět celé dny poskakoval po palubě jako kůzle a běhal od přídě k zádi, od jednoho boku plachetnice k druhému.

   Jeho nadšení ze sledování oceánu však nesdílel nikdo. Dokonce ani tehdy, když vykřikoval a rukou ukazoval přes zábradlí: „Velryby, plavou vedle nás velryby, podívejte se!“

   Třetí týden jednotvárné plavby se chýlil ke konci. Svět sestával pouze z nekonečné vody a oblohy, slunce pálilo, oceán zhluboka a klidně dýchal. Malátní a znechucení námořníci se váleli ve stínu na palubě, ale většina mužstva byla zalezlá v podpalubí. Brzy odpoledne se najednou z hlídacího koše na předním stožáru ozvalo tolik očekávané: „Země na obzoru!“

  A Lavinie se opět stala svědkem malého zázraku. Muži se začali na zesláblých nohách soukat na palubu jako myši z děr, stoupali si k zábradlí, šlachovitýma rukama se přidr-žovali lan, natahovali krky a mžourali očima k obzoru, kde se rýsovaly obrysy ohlašované pevniny. Radostně se objímali, hulákali, hvízdali a usmívali se, přičemž vystavovali na obdiv své zkrvavené dásně.

   Když v ten podvečer, dvanáctého února, zakotvili v zátoce Kealakekua na největším z Hawaiskými ostrovů, nebylo po apatii a špatné náladě posádky ani vidu ani slechu.